Výstava Jako kreslit do písku navazuje na předcházející projekty Galerie Uhelný mlýn, které prezentovaly a tematizovaly tvorbu výrazných ženských uměleckých osobností. Výstavní projekt v této linii pokračuje a představuje umělkyně různého generačního spektra, v jejichž tvorbě hraje důležitou roli procesualita – zde jako proces setrvání či pohroužení se do zvoleného uměleckého média a jako láska k materiálu či technice, jimiž se umělkyně často nechávají vést.

Kresba do písku se stává metaforou soustředěného pohroužení do tvorby mimo prostor a čas. Právě z této zkušenosti vychází výstava Jako kreslit do písku, která v Galerii Uhelný mlýn představuje tři výrazné umělkyně různých generací – Marii Filippovovou (1938), Miladu Othovou (1944) a Dagmar Šubrtovou (1973). Jejich tvorbu spojuje důraz na proces, soustředěná práce s materiálem a schopnost nechat do vzniku díla vstoupit intuici i náhodu.

Název výstavy vychází ze vzpomínek Marie Filippovové na dětství v Brně, kdy prosila dospělé, aby jí klacíkem kreslili do písku na dvoře figury pánů. Tento obraz předjímá její celoživotní vztah ke kresbě, prostoru a figuře, která se v její tvorbě postupně rozkládá do základních prvků – bodů, linií a struktur. Vystavené práce zároveň ukazují, že její tvorba nezůstává u formálního experimentu. V cyklu Pohyb či svitku Očekávání se body a linie stávají nositeli lidských osudů, včetně příběhů migrantů vydávajících se na nejistou cestu přes moře.

Milada Othová pracuje s prastarými technikami odlévání bronzu do písku a na ztracený vosk. Samotný proces vzniku nechává v plastikách viditelný – zachovává stopy sádry, nálevové kanálky i nedokonalosti materiálu a proměňuje je v součást výsledného díla. Její komorní plastiky jsou blízké poezii, které se autorka rovněž věnuje: oba způsoby vyjádření spojuje úspornost, soustředění a citlivost k okamžiku vzniku. Některá díla připomínají archeologické nálezy či předměty neznámého účelu, jejichž původní význam setřel čas.

Také Dagmar Šubrtová nachází výtvarný materiál a nové významy ve vrstvách minulého, tentokrát v postindustriální krajině. Sbírá jíl, vápenec, uhlí, popel, písky či hlíny z míst přetvořených lidskou činností a mnohdy již opuštěných. Materiály drtí, mísí, vrství, nechává krystalizovat a nanáší na samet. V cyklech Bělení a Prostor pro zemi a nebe tak vznikají obrazy připomínající zároveň galaxie a mlhoviny i sedimenty, kaly a usazeniny. Jejich rub a líc odhalují dvě stránky téhož procesu – autorský zásah a to, co se v materiálu odehrává téměř samo.

Setkání tří umělkyň soustředěných na samotnou podstatu tvorby uzavírá výstavní cyklus Galerie Uhelný mlýn v roce 2026, nazvaný Jen tak spočinout. Téma proměny, vrstvení a pomíjivosti přitom rezonuje i s místem galerie na břehu Vltavy – krajinou formovanou řekou, usazováním písků, lidským osídlením a později průmyslem, který ji zásadně proměnil a následně ustoupil. Výstava Jako kreslit do písku propojuje tři osobité umělecké přístupy skrze vztah k materiálu, času a samotnému procesu tvorby coby okamžiku, kdy se dovednost a zkušenost setkávají s intuicí, náhodou a soustředěným ponořením do díla.