Tvorba Dagmar Šubrtové přirozenou a kontinuální cestou vyrůstá z citlivého vnímání krajiny poznamenané průmyslovou minulostí. Ve svých dílech se dlouhodobě zabývá pamětí místa, procesy proměny krajiny a vztahem mezi přírodními strukturami a lidským zásahem. Pracuje s myšlenkou identity místa a jeho kulturního, historického i sociálního kontextu, přičemž postindustriální prostředí chápe jako živý a otevřený systém. Prostřednictvím jemných gest, materiálových stop a nenápadných zásahů upozorňuje na tiché, často přehlížené příběhy území. Esencí její tvorby je vnímavost, proces zpomalení a schopnost naslouchat krajině jako živé bytosti, nositelce zkušenosti i paměti. Významnou součástí jejího uměleckého působení je rovněž osvěta, skrze niž propojuje umění, environmentální citlivost a komunitní zkušenost. Na pomezí umění a občanské iniciativy působí inspirativně pro své okolí a přirozeně kultivuje aktivní vztah k místu, v němž žijeme nebo které navštěvujeme. Umění chápe jako nástroj porozumění, péče a odpovědnosti, nikoli jako oddělený estetický objekt. Je autorkou řady realizací ve veřejném prostoru a dlouhodobě působila také jako kurátorka (Galerie Mayrau, Galerie Makráč). Žije v Kladně a spolu s dědici umožnila veřejné zpřístupnění Domu sester Válových. Je laureátkou Ceny Medy Mládkové (2025).

V Galerii Uhelný mlýn měla autorskou výstavu Prach země (2019), dále byla zastoupena ve skupinových výstavách V uzavřeném okruhu (2022), Kdyby nebylo (2024) a Jako kreslit do písku (2026).