Výstava, která navazovala po dvou letech na uvolnění kovidový restrikcí, představila čtveřici autorů, kteří buď ze své vnitřní podstaty anebo vlivem daných okolností pracují s velmi jednoduchými výtvarnými prostředky, a tím co dělají, reflektují minulé a utvářejí nové. Projekt byl postaven na aspektech vznikání uměleckého díla, rukodělnosti, manuální zručnosti, redukci prostoru a ohraničeného místa vzniku (byt, ateliér, zahrada). Vystavený soubor děl připomínal takzvané chudé umění, kdy z primitivního, nevýtvarného materiálu vzniká dílo nabité silným vnitřním obsahem a možnými výklady. Cílem je jednoduché umělecké vyjádření, jednoduchost skrytě kontrastující s nesmyslně přetékajícím hmotným trhem, která je opozitem zahlcenosti, uspěchanosti a informačního přetlaku dnešního komplikovaného a snadno zneužitelného vnějšího světa.

Zastoupení autoři se dlouhodobě a každý svým přirozeným úhlem pohledu zabývají otázkou trvalé udržitelnosti a přistupují k vlastní umělecké tvorbě a k životu s poměrně silným občansko-společenským respektem, jistou citlivostí a vztahem k prostředí, ve kterém působí. Ať už jde o volbu prvotního výtvarného materiálu – často se jedná o přímou recyklaci a tvůrčí proměnu něčeho nalezeného, odložených a nepotřebných věcí – klacíků, dřívek, plastů (Gwénaël Morice *1967) či přímou reflexi poškozené a znovuoživlé industriální krajiny za užití přírodních jílů, pigmentů, popele, solí a jiných, druhotných, minerálů (Dagmar Šubrtová *1973). Anebo se mimo svou volnou tvorbu věnují podpoře tradičních tiskařských řemesel, která by jinak nejspíš zanikla (Petra Valentová *1974), či zcela přirozeně vnímají a naciťují přítomné i minulé a reminiscencemi na minulost buď poeticky či sociálně kriticky interpretují odžívanou přítomnost, videoinstalace (Janka Vidová *1963).