Dagmar Šubrtová se ve svých dílech dlouhodobě zabývá metaforou vzájemnosti mikrokosmického a makrokosmického. V souboru vystavených prací propojuje matematickou abstrakci a geologickou materiálovost. Právě z jejich neoddělitelné vzájemnosti, podpůrné paralelní přítomnosti vyplývá neokázalá autentická síla děl. Příkladem je soubor obrazů s přirozenými minerálními pigmenty, inspirovaný autorčiným pobytem na Islandu, krajině geologicky nestabilní. Velkorysost jednoduchých kruhových forem kosmického charakteru v kombinaci s minerálními krystaly navozuje představu přítomnosti prostoru archaického charakteru. Autorku dlouhodobě zajímá téma „ultraprostorů“, pomyslných vesmírných míst existujících „mimo běžný čas“. Míní jimi například jeskyně, v nichž panuje jakýsi zpomalený režim neustále přítomných proměn. Na mysli má ale i rituální místa, jež „podléhají symbolické anulaci času“, nebo místa podléhající vesmírným parametrům, jejichž přesnou znalost teprve postupně odhalujeme.