Vztahy, vazby a vzájemné souvislosti. To zbývá ze skutečnosti, z figur a předmětů, zredukovaných na barevné znaky. Někdy jen na stopy po nich. Není to abstrakce, pořád je vyprávěn příběh, není to realita, ale ani obvyklé zjednodušení známého světa na základní a stále čitelné organické a geometrické tvary.

Dalo by se mluvit o mimovolně vznikajícím ornamentu. Ten také zachycuje to podstatné v nejjednodušší formě a rytmu.

Co na obrazech Reného Hábla z komplikované struktury světa zůstalo, přetrvává jednou v harmonickém, klidném soužití, jindy v napětí až konfliktu, který ale nikdy nevede k rozbití pevného rámce. A nezáleží na tom, jestli se figury se svým okolím pouze mírně proměnily v rozeznatelné, komiksově stylizované a pestrobarevné postavičky, obklopené vírem symbolů, značek a linií. Často z nich naopak zůstal jen zlomek situace, zbytek příběhu nebo rytmus, který svou dynamikou napovídá něco o probíhajícím dění.

Divák nemusí znát konkrétní názvy obrazů, nemusí ve znacích odhalovat původní tvary a figury, aby přemýšlel o odkazech na konkrétní příběhy, přesto vnímá vzájemnou provázanost všech účinkujících. Před obrazy může stát s pocitem cézannovského pozorování – není to jen on, kdo se dívá, sám je sledován a vtahován do nových souvislostí.