Výstava představila mladou malířku Karolímu Šulcovou, která se ve své dosavadní tvorbě zajímá o ztvárňování pocitu domova napříč prostředími. Maluje obrazy, ve kterých pracuje s „principem otevírání“, kterým zve diváka, aby do nich vstoupil. Maluje okna, dveře, prostupné prostory, které zvou k usebrání, rozpomínání se… Jsou to návraty, kde mezi místem a navrátivším již existuje nějaký hlubší vztah přesahující obyčejnou popisnost, jakási vazba, jež se chvěje napříč nachovým šerem nedávného. Redukci vzpomínky podléhají obrazy dřevěných žebříků, starých okenních tabulek, verand, rozdělaných ohňů nebo větraných peřin. Možná vlivem inspirace u Jitky Svobodové nebo Jana Preislera náměty zjednodušuje, kontury jednotlivých tvarů změkčuje, rozostřuje nebo zcela vynechává, vytrácí se v barvách – záři, mlhách či přítmí. Instalaci v Uhelném mlýně doplnila dobovými ready-made artefakty, kterým dává estetickou a adjustující funkci.

Kurátorsky koncipovaná site specific instalace v galerii byla zamýšlena tak, aby se každý na výstavě cítil jako doma. Domov totiž pro autorku „souvisí s důležitým pocitem někam patřit, umět být i sám se sebou, lépe se znát, mít své místo“, a i když připouští, že návrat domů může být návratem někdy poněkud odysseovským, a tedy doprovázený ne vždy příjemnými zjištěními, má za to, že je to stále jedna z nejdůležitějších lidských potřeb.