Sestry Válovy jsou respektovanou součástí historie českého výtvarného umění druhé poloviny 20. století. Přestože jejich profesní kariéra v polovině padesátých let začala nákupem dvou děl na přání Antonína Zápotockého do sbírek Pražského hradu, v kontextu jejich další práce a jejího oficiálního uznání to byla jen absurdní epizoda. Centrem života Jitky a Květy, který by bez další fabulace mohl sloužit jako romantický model umělce trpícího pro svoje umění, byl kladenský dům, ve kterém vyrůstaly a společně žily. Časem si v něm zařídily své ateliéry a až do konce osmdesátých let skromný azyl před světem, jehož nátlaku se nechtěly přizpůsobovat, kde se setkávaly s přáteli a hlavně pracovaly, a který se po jejich smrti stal autentickou vzpomínkou a domácím archivem.

Dodnes se bez větších změn zachoval nejen jeden z ateliérů, ale i část domácího zázemí Jitky a Květy, včetně záměrně nebo náhodně založených poznámek, dokumentace, fotografií, skic, drobných studií, spolu s těmi nejranějšími, návrhů ilustrací, také velkorysé mozaiky v koupelně ze zbytků materiálu veřejné zakázky i větších kreseb z posledních let především Jitčina života. Koncepce výstavy pro galerijní prostor Uhelný mlýn v Libčicích vychází právě z této situace.

Současný výběr z „domácího archivu“ tvoří živý příspěvek k pohledu na jejich výtvarné úvahy a úsilí. Výstava v Uhelném mlýně sleduje soustředěné zkoumání svobodného života lidských a zvířecích bytostí, jehož vědomou součástí je ale i utrpení, hluboká empatie a smíření.